Viz: Krátký úvod

ÚVOD

Vítejte v Domitilliných katakombách.

Autobusy ATAC 714 , 716 , 160 , 670 , 30[130] – Mapa malá | velká
Zavřeno v úterý. Návštěvní hodiny: 9.00 – 12.00, 14.00 – 17.00
Vstupné: normální 10 euro, poloviční 7 euro. Vstupné zahrnuje návštěvu s průvodcem. Sleva platí pro školní skupiny s průvodním listem ředitele příslušného institutu, pro děti do 15 let, vojáky v uniformě nebo s vojenským průkazem. – Na slavení mše v. v katakombách je třeba se dohodnout dopředu s ředitelem katakomb.


obr01 Chystáte se navštívit nejzachovalejší část jedněch ze dvou nejrozlehlejších římských katakomb.


obr02 Katakomby sv. Domitilly sestávají z více než 17 kilometrů podzemních chodeb, avšak některé z nich jsou nepřístupné. Jsou tvořeny dvěma nad sebou položenými podlažími; na dvou místech jsou dokonce trojpodlažní.

Katakomby Věčného města nabízejí jedno z nejucelenější a nejvýmluvnějších svědectví o rané křesťanské obci v císařském Římě i o tamním rozkvětu katolicismu mezi 2. a 9. stoletím. Do 2. století neměli prvotní křesťané svá vlastní pohřebiště a byli pochováváni spolu s pohany na týchž místech podél hlavních cest mimo město vyhrazených k pohřbívání. Apoštol Petr tak byl pochován na Vatikánském pahorku, sv. Pavel zas u cesty vedoucí do Ostie.


obr03 Od konce 2. století začalo být čím dál těžší získat pohřební místo, proto se začaly kopat malé podzemní hrobky. Ty pak byly propojovány krátkými tunely a nazývány hypogeum, tj. podzemní pohřebiště. Byla to velmi rozšířená praxe mezi křesťany, neboť jim umožňovala zbudovat hned několik hrobů v uzavřeném prostoru a za nízkou cenu. Znamenalo to, že i chudší členové komunity našli odpočinek v soukromých hypogeích nebo na hřbitovech spravovaných Církví, které jí darovali majetní občané.


obr04 Nejinak je tomu i v katakombách, jež právě navštěvujete: z nápisů víme, že pozemek původně patřil Flavii Domitille. Jeden z nápisů nesoucí její jméno je možné shlédnout na pravé stěně basiliky u vstupního schodiště mezi dvěma sarkofágy. Patřila k urozeným ženám – císař Vespasianus (69-79) byl jejím dědem a císař Domitianus (81-96) jejím strýcem. Její manžel Flavius Clemens byl roku 95 konsulem spolu s Domitiánem, ale v témž roce ho císař odsoudil k smrti a Domitilla byla poslána do vyhnanství na ostrov Ventotene.

Oba byli obviněni ze zločinu „atheismu“, což může znamenat, že byli křesťany. Jejich neteř, též jménem Flavia Domitilla, byla ze stejného důvodu ve vyhnanství na ostrově Ponza a její tamní vězení se kolem 4. století stalo známým poutním místem.

Soukromé hroby se na tomto místě rozšířily během první poloviny 3. století a byly pospojovány hustou sítí podzemních chodeb. Komplex Domitilliných katakomb měl na počátku sedm hypogeí, která byla vyhloubena ve dvou podlažích a vjedno spojena v průběhu první poloviny 4. století. Galerie a hroby byly budovány dále až do konce 5. století spolu s novými schodišti, která sem vedla s povrchu země.

Hlavním důvodem budování všech větších komplexů katakomb, včetně Domitilliných, byla touha křesťanů být pochováni v blízkosti hrobů mučedníků.

Tito byli především oběťmi pronásledování za císařů Décia a Valeriána v letech 250 a 257, a za císaře Diokleciána roku 303. Původně byli pochováváni velmi jednoduše, jejich hroby se však stávali místy zbožné úcty po té, co roku 313 pronásledování ustala a křesťanství se dostalo úředního uznání od císaře Konstantina. V tomto období chtěl být každý pochován na stejném hřbitově jako mučeníci, nebo aspoň v jejich bezprostřední blízkosti – na místech známých latinsky jako „retrosanctos“ či „apud sanctos“. Později, za papeže Damasa I. (366-384), byly nad těmito uctívanými hroby budovány bohoslužebné prostory, které se staly oblíbenými poutními místy.

Velmi rozšířený, ač zcela nepravdivý je názor, že křesťané se v katakombách ukrývali před pronásledováním. Katakomby však byly jednoduše podzemními pohřebišti, kde bylo tak málo místa a vzduchu, že by tam nikdo nemohl delší čas pobývat. Kromě toho byla existence křesťanských katakomb římským úřadům velmi dobře známa a stejně jako katakomby všech jiných náboženství byly považovány za posvátná a chráněná místa. Podzemní chodby se užívaly jen za účelem pohřbívání a navštěvovali je výlučně rodinní příslušníci zesnulých.

Katakomby objevil roku 1593 průkopník moderního bádání o křesťanských pohřebištích Antonio Bosio (1575-1629). Téměř se ztratil v labyrintu chodeb a popsal, jaký strach prožíval, že by tam mohl zemřít a znesvětit tak posvátné místo svými „nehodnými“ tělesnými ostatky. Tehdy Bosio věřil, že se nachází v části rozsáhlých katakomb sv. Kalixta. Teprve v 19. století pochopil zakladatel křesťanské archeologie Giovanni Battista de Rossi (1822-1894), že šlo skutečně o katakomby sv. Domitilly a svatyni mučedníků Nerea a Achillea. Následné vykopávky pak vynesly na světlo mnohé další nové galerie.

BAZILIKA MUČEDNÍKŮ NEREA A ACHILLEA

Vaše návštěva začíná v basilice, která byla postavena koncem 4. století nad hroby dvou mučedníků, Nerea a Achillea. Zmiňuje je papež Damasus I. (366-384) v dlouhém, zručně vytesaném nápise, který je možné shlédnout na pravé stěně basiliky dole u vstupního schodiště.

Damasus zaznamenává, že tito dva mučedníci byli vojáky císařské osobní gardy a byli usmrceni, protože vyznali svou víru v Krista. Zřejmě se stali oběťmi pronásledovaní, které proti křesťanům vedl císař Dioklecián roku 303. Snad to byl sám papež Damasus, kdo dal postavit tuto basiliku: v každém případě však projevoval úctu hlavním římským mučedníkům prostřednictvím různých nápisů a vybudoval mnoho svatyní i v jiných římských katakombách.


obr05 Do basiliky vstupujeme po moderním schodišti, které se na konci napojuje na schodiště původní. Chrám má tři lodi a částečně byl vybudován pod zemí; jeho střecha vyčnívala nad povrch země, jak ukazuje i současná rekonstrukce. Kvůli tomu, aby se nehýbalo s hroby mučedníků uchovanými v apsidě, bylo při stavbě basiliky zničeno několik galerií – ačkoli přístup do některých okolních chodeb se zachoval. Basilika úplně nahradila starší a menší sanctuarium, během jehož výstavby bylo svého času též narušeno okolí místa, kde byli Nereus a Achilleus pochováni. Chrám se rychle naplnil početnými hroby věřících, kteří mučedníky uctívali: mnohé je možno pozorovat i dnes v podobě sarkofágů uložených na podlaze basiliky a někdejší přítomnost mnoha dalších dokazují nálezy množství úlomků a nápisů z jiných sarkofágů na tomto místě.


obr06 V apsidě vpravo se nachází sloup, na němž je znázorněn mučedník Achilleus, jak nám vysvětluje nápis (Acileus). Je zobrazen s rukama svázanýma za zády a s vojákem, jenž ho přichází setnout. Tento sloup spolu s jiným podobným, zobrazujícím umučení Nerea, sloužil jako opora klenby nad oltářem v apsidě chrámu – zřejmě nad hrobem samotných mučedníků. Dnes však polohu tohoto hrobu nedokážeme přesněji lokalizovat.

Úcta k mučedníkům v basilice pokračovala až do poloviny 9. století, kdy byly jejich ostatky přeneseny dovnitř města. Od 5. století přestaly být katakomby užívány jako pohřebiště. Předpokládá se, že chrám bol zničen během zemětřesení, které postihlo Řím v roce 897.

GALERIE A POCHOVÁVÁNÍ

Katakomby jsou vyhloubeny v tufu, což je měkká hornina vulkanického původu, na které leží prakticky celý Řím. Někdy se nové galerie získávaly využitím již existujících podzemních průchodů (vodovodů nebo důlních štol), nejčastěji však byly čerstvě hloubeny do tufu. Nejstaršími hroby jsou ty nejvýše položené: když už nebylo více místa, kopáči hrobů podlaží prohloubili, anebo pokračovali v rozšiřování do hloubky tak, že vytvářeli další poschodí, jedno pod druhým, vzájemně propojená schodišti


obr07 Nejběžnější hroby můžeme vidět podél stěn galerií: obdélníkové loculi, vytesané na délku osoby – ačkoli někdy v nich bylo pohřbeno i vícero osob. Menší loculi byly pro děti – je jich tolik, protože ve starověku byla dětská úmrtnost nesmírně vysoká.


obr08 Jiný typ pochovávání představuje arcosolium: totiž hrob pro jednu či více osob vytesaný do tufu, nad nímž se nachází rovněž do horniny vytesaný oblouk.


obr09 Otvory v galeriích vedou do místností zvaných cubicula – bývají různých velikostí, obyčejně však čtvercového půdorysu, někdy i s freskovou výzdobou – které bývaly vlastnictvím jedné konkrétní rodiny (rodinnými hrobkami).


obr10 Zesnulí zabalení do plátna byli vloženi do hrobu, který – podle vkusu či finančních možností rodiny – býval zapečetěn hliněnými cihličkami nebo mramorovou deskou, která byla uchycena ke stěně vápnem. Jméno zesnulého bylo vyryto do mramoru či do vápna, spolu s uvedením věku, data smrti, některých oblíbených citátů a často i symbolů.

Avšak většina hrobů – zvláště těch, které patřily chudým – zůstala anonymní.

SYMBOLY

Na stěnách basiliky a galerií v katakombách se nachází mnoho symbolů. Vyryté do stěn hrobů či na mramorových deskách, které je zapečeťovaly – všechny vypovídají o víře zesnulého.

Kromě těchto symbolů obsahují křesťanské katakomby i jiné postavy představující příběhy ze Starého a Nového zákona, například:

Každá z těchto scén měla přibližovat poselství spásy a poučit každého, kdo na ni hleděl.

Procházíme-li mezi galeriemi, můžeme vidět několik hrobů ještě stále zapečetěných mramorovou deskou, zatímco jiné jsou otevřené a všechna jejich výzdoba je odstraněna.


obr21 Na levé straně této galerie jsou dvě arcosolia přikrytá mříží. V nich jsou uloženy různé předměty nalezené v katakombách: olejové lampy, mušle, skleněné předměty. Tyto byly často umístěny na zdi vedle hrobu: možná patřily zesnulému nebo je používali příbuzní k identifikaci hrobu. Lampy bývaly též uloženy v malých výklencích po stranách hrobů a poskytovaly tlumené světlo uvnitř galerií.

Na konci galerie vlevo je schodiště, které vede do nižšího podlaží katakomb: třetí patro leží pod basilikou a čtvrté muselo být opuštěno kvůli prosakování vody.

HYPOGEUM FLÁVIŮ


obr22 Pokračujeme-li v naší cestě, o kousek dál vlevo vstoupíme do „galerie sarkofágů“ v Hypogeu Fláviů – bylo tak pojmenováno při svém objevení, kdy bylo nesprávně připisováno křesťanským Fláviům. Je to skutečně pohanské hypogeum, jehož nejstarší hroby se datují k počátku 3. století po Kristu: ve druhé polovině téhož století se v něm už objevují křesťanské hroby a ve 4. století se stalo součástí většího komplexu postupně se formujících křesťanských katakomb.


obr23 Čtyři výklenky otevřené směrem do galerie zřejmě obsahovaly sarkofágy, které však zmizely. Všechny stěny byli ozdobené freskami, které jsou dnes ve špatném stavu: znázorňují vinnou révu s hrozny, ptáky a drobnými amory vyrábějícími víno (rozsáhlejší výklenek vpravo obsahuje známou fresku znázorňující nádobu s dvěma ptáky na obou stranách). V době, kdy do hypogea přibyly křesťanské hroby, byly přidány i dnes už velmi vybledlé fresky znázorňující události ze života proroků Daniela a Mojžíše ze Starého zákona.


obr24 Vstup do původního hypogea, tj. v místě, kde vstupujete na schodiště na konci galerie, byl vytvořen ve svahu pahorku. Fasáda starobylého vestibulu byla ze žlutých cihel. Nad vstupem obdélníkového tvaru byl nápis – dnes ztracený – se jmény neznámých vlastníků pohřebiště.

Napravo od vstupu se nachází prostranný sál, původně zakrytý klenbou (z níž zůstaly jen ruiny), který byl postaven na začátku 4. století a ozdobený malbami, z nichž se zachovalo několik fragmentů. Na třech stranách podél stěn je souvislý stůl. Je to místo, kde se konala „refrigeria“ (útěchy) čili pohřební hostiny – byla to jídla konsumovaná u hrobů zesnulých, obvykle u příležitosti výročí jejich úmrtí. Zvyk byl pokračováním pohanských obyčejů a praktikovali ho i křesťané, aby oslavili například výroční památky smrti mučedníků, dokud zvyk nebyl definitivně nahrazen slavením Eucharistie.


obr25 Na pravé stěně místnosti (čelem ke vstupu do hypogea), za kovovou deskou je malé malované cubiculum, které pochází z konce 3. století. Uprostřed girland, košíků s květy a ptáků, je zde znázorněn pohanský mýtus Amora a Psýché, představených jako dva cherubové sbírající květiny. Mýtus vypráví, jak se Psýché, která svou vinou ztratila milého, vydává jej hledat, aby se po očištění mnoha bolestmi a soužením s ním sjednotila ve věčném manželském svazku.


obr26 Vlevo od vstupu do hypogea byla zhruba v téže době vykopána asi 11 metrů hluboká studna, z níž se čerpala voda do vany napravo, odkud ji (dosud viditelná) olověná trubka přiváděla do další vany, která nám leží u nohou. Okolí studny bylo vyzdobené freskami znázorňujícími různé druhy rostlin.

ARKOSOLIUM TZV. „MALÝCH APOŠTOLŮ“

Vznik těchto maleb se datuje do období poloviny 4. století. Dvanáct apoštolů seskupených kolem postavy Krista můžeme vidět zobrazeno na klenbě arcosolia. Uprostřed oblouku (na zadní stěně) se nachází vybledlá postava ženy v postoji modlitby s monogramem Chí-Ró nad hlavou: po její levici je Petr a po pravici Pavel, kteří představují víru zesnulé v přímluvu Apoštolů. Na stranách arcosolia jsou vyobrazeny dvě holubice s olivovými ratolestmi – symboly pokoje a spásy.


obr27 Dvanáct apoštolů najdeme v Domitilliných katakombách celkem pětkrát– pokaždé kolem Krista, který sedí na trůně a učí je. Bylo to poměrně běžné zobrazení v křesťanském umění 4. století a mělo představovat nebeské království jako symbol vlády a učitelské autority Krista a těch, kteří ho representují.

CUBICULUM HROBAŘE DIOGENA


obr28 Toto je místo, kde byl pochován Diogenes. Byl hrobařem, možná stál v čele cechu hrobníků. Jeho jméno, dnes už neviditelné, bylo namalováno nad jeho hrobem, který stál naproti vchodu (velký výklenek s malbami). Kristus i apoštolé Petr a Pavel (dnes jediný rozpoznatelný, vpravo) byli znázorněni na klenbě tohoto širokého arcosolia. Vlevo dole se nachází scéna vzkříšení Lazara (mumie stojící u vchodu do hrobu) a vpravo je znázorněn Mojžíšův zázrak vyvedení vody ze skály (dodnes viditelný). Postava Diogena byla namalována v oblouku (zničena v 18. století): byl oblečen ve svém pracovním oděvu a zobrazen se svými pracovními nástroji – s krompáčem na rameni, s holí a na ní zavěšenou lampou, na zemi sekera, lopata a rýč.

V křesťanském starověku hrál cech hrobařů velmi významnou roli: jejich úkolem bylo kopat chodby a všechny hroby, které se nacházely v katakombách; měli na starost prodej hrobů a vykonávali i samotné pohřbívání zesnulých. Kopali při světle svých lamp, používali při tom krompáče a rýče, vykopanou zeminu sbírali do košů a vynášeli ven na povrch po schodech, nebo tzv. lucernárii, velkými čtyřhrannými šachtami, které sahaly na povrch a zabezpečovaly pro katakomby vzduch a světlo.

Před návratem zpět na povrch se můžete zastavit před sarkofágem, který stojí vlevo od schodiště vedoucího k východu. Jde o velký pohanský sarkofág z bílého mramoru, datovaný do 2. století s hřebenovou výzdobou (vlnovky resp. ozdoby ve tvaru S). Na rozích jsou lvi, kteří vypadají trochu jako jeleni. Ve 4. století byl sarkofág znovu použit pro zemřelého křesťana a v centru přední části byla vytesána malá modlící se postava.

Pod obloukem před schodištěm na pravém zábradlí se nachází fragment sarkofágu znázorňující Madonu s Dítětem Ježíšem v náručí a před nimi klečící Tři krále. Napravo je Mojžíšův zázrak s pramenem vody.


obr29 Jak už bylo zmíněno, na stěnách basiliky – především na pravé straně – můžeme najít množství úlomků ze sarkofágů spolu s kameny, které zakrývaly hroby a které obsahují mnoho prvokřesťanských symbolů.

ROZLOUČENÍ

Domitilliny katakomby jsou nesmírně rozsáhlé, kolem 17 kilometrů dlouhé a dosahují až do hloubky zhruba 30 metrů. Naše prohlídka se věnovala jen malé časti druhého podlaží s mnoha zajímavými svědectvími o tom, jak se první křesťané stavěli k otázce smrti a jak pochovávali své zesnulé.


obr30 Označení hřbitova v mnoha jazycích jako „cintorín, cimitero, cemetery“ pochází z řečtiny (koimētērion) a znamená „místo odpočinku“ – a to zvláště pro křesťany v jejich očekávání vzkříšení a konečného spasení. O tomto pokojném a důvěryplném očekávaní svědčí všechny malby a citáty vytesané na hrobech, které v katakombách nacházíme. Jsou tak poselstvím, jež se staletím navzdory uchovalo i pro nás.